Březen 2011

i feel my wings have broken in your hands.

29. března 2011 v 17:42 | jeanny |  monday → sunday
je to ještě krásnější než nejkrásnější.

s ním.

pořád ještě jsem z toho krapet v šoku a nemůžu uvěřit tomu že i já mám konečně štěstí. Oliver je to nejlepší co mě mohlo potkat. dneska na mě čekal jako skoro každý den před školou, kromě políbení jsem od něj dostala dáreček k svátku (ne, nejsem Taťána.. ), o kterém vám z bezpečnostních důvodů nemůžu říct :D věřte mi, že takovýhle dárek se k svátku opravdu nedostává a já jsem v životě nevěřila že bych "to" vůbec mohla dostat. pak jsme šli do jedné cukrárny o které jsem ani nevěděla že vůbec v tomhle pidi městečku existuje. dělali jsme si srandu z názvů pohárů a zvláštních převleků servírek (jedna vypadala jako Červená Karkulka .. vážně měla ten červenej plášť :D ) a pak si šli sednout do parku na pařez a povídali jsme si.
škoda že s ním všechno tak rychle utíká, strašně těžko se mi od něj odjíždí... zato čekání na to, kdy zase budeme moc být spolu je naprosto nekonečný.

nicméně žádná velká překážka pro mě není dost velká.


další věc která mi přidává na dobré náladě je krásný počasí. nevím jak u vás, ale já jsem se dneska v mé kožíškové vestičce málem uvařila. krásně svítí sluníčko a já se chtě nechtě musím neustále culit (přiznávám, i kdyby venku bylo -30 stupňů stejně se asi budu díky Oliverovi culit pořád). nemůžu se dočkat až budu moct venku běhat jen v tílkách, šortkách, šatičkách a gladiátorkách, nebo ležet v plavkách u pískovny ... nemuset ráno v šest hodin otráveně zamačkávat budík a o hodinu později se ploužit na vlak... nebo letět.

prostě se těším na tu dvouměsíční pohodu. s mými kamarády. a s ním. sečteno, podtrženo, tečka .

jeanny


love is forever, and we'll die, we'll die together. and lie, I say never, cause our love, could be forever.

26. března 2011 v 16:09 | jeanny |  monday → sunday
strašně nerada mluvím o minulosti, protože na ní mám převážně jen špatné vzpomínky. a i když mi plno lidí podkopávalo nohy, a neustále někteří podkopávají (a největší rána pod pás je ta, že to dělá i váš vlastní otec) vždy jsem se dokázala zase postavit na nohy. někdy jen tak ležím v posteli a vzpomínám, přemýšlím, jak jsem to všechno dokázala. jsem hodně citlivej člověk kterému ublíží každá maličkost (i když to kolikrát napovrch nedám znát), a i když se snažím být silná kolikrát to nejde.

není ostuda upadnout, ale zůstat ležet.

největší smůlu jsem asi měla vždy s klukama. nikdy jsem nedokázala pochopit co je na mě tak hrozného, že to vždy dopadlo tak jak dopadlo. uznávám že někdy to byla opravdu má vina že to skončilo. buď jsem pochopila že spolu nemůžeme být (což je taky smůla po pár měsících tohle zjistit, ne?) a nebo to prostě nevyšlo.. pořád nějaký kolapsy. podkopávalo mi to sebevědomí. i když jsem odevšad slýchala jak jsem krásná, úžasná, dokonalá blabla.. a přesto jsem si připadala jako malá šedá myš. k čemu je člověku tohle slyšet když není nikdo vhodný na vztah po kterém tak toužíte a tiše závidíte lidem okolo??! já vám to povím. k ničemu.


ale víte co je nejkrásnější? že když to všechno prostě vzdáte, po tom všem zklamání, kolapsech se srdcem plným šrámů a řeknete si že teda radši budete sami než tohle zažívat znova a znova tak se objeví On. On s velkým O. říkejme mu třeba Oliver (ano, mám puštěný Román pro ženy:D). s Oliverem jsem se poznala přes kamaráda na facebooku a okamžitě mě zaujal svým humorem a postupně i tím, jak moc si rozumíme. naprosto mě dostalo to, jak moc jsme stejní. kdybych začala větu, jsem si jistá že by jí dokázal dokončit. netrvalo to dlouho a já jsem se do něj strašně zamilovala.
a to nejlepší na tom že je to stále trvá. on je stále tak úžasný jak na začátku, ba ne, úžasnější a prostě.. všechno je tak perfektní. neznám hodnějšího, pozornějšího, obětavějšího a upřímnějšího člověka jak je on.

jsem tak šťastná.

myslím, že tak jak pomalu odcházela zima, odešla i má smůla, dny trávené pláčem zahrabaná hluboko pod dekami a přežírání se u romantických filmů. díkybohu.

přeci jenom nemám takovou smůlu jak jsem si myslela.

jeanny


jsem taková, jaká jsem.

24. března 2011 v 19:00 | jeanny |  monday → sunday
někdy nesnáším svou povahu.

a někdy nesnáším to, jaká jsem.

ale jsem jaká jsem, a je fakt že já osobně bych se sebou byla spokojená, kdyby mi neustále někdo nedával důvod k tomu abych se nad sebou zamýšlela znova a znova a hledala na sobě chyby. nesnáším to. dělám to já snad???

nicméně příště si budu na tohle mé malé království muset dávat větší pozor. slídilové.. tsss. psaní jsem se ale rozhodně vzdát nechtěla, poslední dobou je to snad ta nejlepší věc co můžu dělat abych si urovnala své myšlenky v hlavě. vždycky když mám zmatek vím, že když si všechno upřímně a na rovinu sepíšu uleví se mi a řešení, které jsem dřív nemohla najít tak nějak vystoupí z textu.

strašně ráda píšu.

a ještě radši čtu to co píší druzí.

vítejte v mém království, drazí.

jeanny